Den jedenáctý: 11. července 2002 - středa

Elveseter - Luster - Gaupne - Nigardsbreen - Hella - Vagsnes

Peťa tvrdí, že nemá chuť na máslo, tak snídá jen chleba s medem. Když to takhle půjde dál, ještě dovezeme máslo zpátky domů. V osadě Elveseter fotíme sloup Sagasoyla - 32 m vysoký sloup s norskými motivy a nahoře na koni vikinský náčelník. Počasí nic moc, ale hlavně že neprší. Právě se tu skupina lidí připravuje asi na několikadenní výstup do hor - jsou na to dobře vybavení. Jsme zde v národním parku Jotunheimen. Na dalším odpočivadle doplňujeme vodu, a protože zde teče vlahá z kohoutku, myjeme si vlasy. Já jsem si je i natočila na natáčky a pak jsem je sušila pod sušákem na ruce. No, připadala jsem si jak Mr. Bean, který si takhle sušil kalhoty.

Uviděli jsme odbočku z hlavní silnice k jezeru Leirvassbu. Pamatuji si, že našim, když tu byli před třemi lety, nějací Pražáci tohle jezero hodně chválili. Takže tam zajedeme. Tehdy se zde platilo mýto 30 NOK jen do kasičky a člověk si sám zvedl závoru. Dnes od nás dvě děvčata vyinkasovala 40 NOK a jeli jsme k jezeru 13 km dlouhou cestou - krásnou přírodou. Od jezera se podnikají horské tůry, všechno by bylo hezčí, kdyby to osvítilo sluníčko. Ani jsme zde nefotili. Udělali jsme dvouhodinovou tůru, spíš procházku. Cesta byla vhodná i pro naše botasky, jen asi na třech místech jsme museli projít přes sněhová pole. Bohužel začalo mrholit, takže jsme si pořádně krásu okolních zasněžených vršků, malých ledovců a jezírek ani nevychutnali. Vracíme se k autu kolem poledne již za slušného deště. Opouštíme jezero a přes nejvyšší horský přejezd v Norsku jedeme do Lusteru a Gaupne. Opět by tu byly „úchvatné scenérie“, ale to by nesmělo tolik pršet. Obědváme v autě a přemýšlíme co dál, protože za takového počasí, jaké je, nebude ledovec Nigardsbreen asi to pravé ořechové. Peťa vyhrožuje, že tu můžeme zůstat do zítra a třeba pak už pršet nebude. Při představě celého odpoledne (a noci) v autě mně není do smíchu. Nerada někde čekám. Nakonec je rozhodnuto, že se k ledovci zajedeme podívat. (A zítra třeba znovu.) Odbočka za Gaupne, pak asi 36 km. Čím víc se blížíme, tím se počasí mírně lepší. Nakonec už jen mrholí. Posledních 5 km cesty se platí - 20 NOK. Silnice končí na parkovišti. Pak se jde pěšky přes kameny, skály, potůčky a říčky k nádhernému modrému ledovci u jezera. Zvládli jsme to bez holínek, i když nám je naši doporučovali. Ale v holínkách se musí jít dost blbě. Záhy přestává pršet úplně. Ti movitější se nechávají loďkou převážet na druhý břeh jezera a mohou odtamtud dojít přímo až k ledovci. My jsme ale u něho taky docela blízko a je to jeden z největších zážitků, co jsme dosud v Norsku měli. Při odjezdu od ledovce v 18 hodin už zase prší. Měli jsme obrovské štěstí. Dnes u ledovce nepršelo asi jen chvilku a zrovna v tu dobu jsme tam byli. Nigardsbreen je jen malinká část obrovitého ledovce Jostedalsbreen.

Kolem 19 hodiny se ukázalo na obloze modro, sluníčko, vaříme a večeříme na odpočivadle. Starší pán z Německa se diví, že tu nebudeme spát, když je zde takové pěkné místo. My jsme se ale rozhodli po večeři ještě popojet, takže německé důchodce po večeři opouštíme. Matračky jsou nafouknuté, čaj v termosce na snídani uvařený, takže je to paráda.

Je fakt hezky, stejně jako včera je večer nejlépe z celého dne. Přijíždíme do Helly a už zdálky vidíme připlouvat trajekt, což je skvělé. Je 20.45, necháme se převézt do Vagsnes. Na trajektu se jdeme podívat na horní palubu. Sluncem ozářený Sognefjord je nejhezčí - teď ve 21 hodin. Trajekt stál 68 NOK, trval asi 10 minut. Najdeme místo na spaní a ulehneme.

Asi 12 km za Vagsnes je městečko Vik, stoupáme prudce vzhůru. Místo na spaní jsme našli kousíček od silnice u klád. Sluníčko je i ve 23 hodin a nám se nedaří usnout. Koukáme po sluncem ozářených okolních skalách, je to nádhera. V noci přicházejí k autu ovce, jejich zvonce nás nenechají spát.


Ujeto: 295 km

Zpět

Kliknutím na fotku ji zvětšíte a otevřete v novém okně

Sognefjell		sloup Sagasoyla (32m)		Nigardsbreen
		splaz ledovce Nigardsbreen