Den třináctý: 13. července 2002 - pátek

Sand - Nesvik - Hjelmelandsvägen - Preikestolen - Oanes - Lauvik

V noci přestalo pršet, ale je pod mrakem. Jedeme mnoha a mnoha tunely do Sandu. Ovšem neosvícený cyklista v neosvíceném tunelu, to je teprve něco! Před Sandem ve vesnici Osa-bu kameruje Peťa stádo koní. V Nesviku čekáme asi 3/4 hodiny na trajekt přes Josenfjord do Hjelmelandsvägen - 58 NOK. Je právě poledne.

Ve 14 hodin přijíždíme na parkoviště u Preikestolhytty – parkovné letos už 50 NOK a vyrážíme vzhůru na Preikestolen - česky „Kazatelna“. Cestou trochu prší, pak přestalo, ale zdá se, že seshora nic neuvidíme, že tam bude mlha. Jsme rozhodnuti (hlavně Peťa) počkat tam i několik hodin, pokud to bude třeba, až se mraky zvednou. Cesta je místy velice příkrá, po kamenech, po skalách, někde jsou dřevěné chodníčky, připomínající chodníčky na Šumavě. Jsem zpocená jako myš. Dle cedule dole trvá cesta nahoru 2 hodiny. My jsme tam za hodinu a půl. Oběma směry chodí poměrně hodně lidí. Po příchodu na Preikestolen, což je hladká skalní plošina, která se řítí 600 m kolmo dolů do Lysefjordu , byla všude mlha, vidět nebylo nic. Během 5 minut se však mlha zvedla a pohled dolů byl fascinující. Na chvilku se ukázalo i sluníčko. Měli jsme veliké štěstí na počasí. Zdrželi jsme se nahoře asi hodinu a v 16.30 jsme se dali na cestu zpět. Jenže po chvíli jsme byli nuceni cestu zpět přerušit, protože vrtulník právě z propasti pod námi vytahoval tělo mrtvé ženy, která tam spadla. Stalo se to zřejmě chvilku předtím, než jsme přišli k dřevěné lávce – asi 200 m před Kazatelnou - při cestě na ni. Bylo mi divné, proč se tenkrát na lávce zastavilo asi šest lidí a dva z nich telefonovali mobilem. Ale myslela jsem, že zřejmě obdivují tu výšku, ve které se nacházíme. Neměla jsem totiž brýle, ale Peťa tam tu mrtvou ženu viděl, jenže mi nic nechtěl říkat, abych se nebála jít dál.

Čekali jsme asi půl hodiny než ji vytáhnou a pak ještě až dostanou do vrtulníku i záchranáře. Od vrtulníku byl takový vítr, že se nikdo neodvážil po celkem úzké cestě podél skály, odkud spadla, projít. Na parkoviště přicházíme v 18.30, bereme vodu přímo z kohoutku do kanystru - Peťa objevil kohoutek pod umyvadlem na WC. Jsou zde i přístupné sprchy. Hodí se kovová mince a voda teče 3 minuty. Jenže tam nebylo napsáno jaké hodnoty mince to má být a my jsme neměli zrovna drobnou ani korunu. Jinak by mě ta sprcha určitě zlákala. Mám ale naštěstí navlhčené papírové hygienické utěrky, které jsou určeny sice na odlíčení obličeje, ale mně slouží k očistě celého těla. Rychle ujíždíme z parkoviště před hejny štípajících malých mušek, které už známe a víme, že na ně OFF moc neplatí. Takhle velký útok jsme tu ještě nezažili. Ještě půl hodiny po odjezdu mám chuť se škrábat po celém těle. Oni se normálně dostanou snad i pod triko a pod kalhoty!

Teď už docela často měníme baterie ve videokameře. Bez taťkovy nabíječky bychom byli ztracení, mohli bychom toho natočit minimálně o polovinu míň, než máme. Peťa se takhle nemusí nijak omezovat, točí toho raději víc, pak se to doma sestříhá.

V 19.45 se řadíme do fronty na trajekt z Oanes do Lauviku, ale dočítáme se, že poplujeme až ve 20.30 hodin. Na to, že jsme ještě nevečeřeli, je to dost pozdě. Trajekt stál opět 58 NOK. Na trajektu začíná pršet, v Lauviku už docela slušně leje. Když se nám zdá, že trochu přestalo, vaříme večeři, ale jíst musíme kvůli dešti už v autě.


Ujeto: 202 km

Zpět

Kliknutím na fotku ji zvětšíte a otevřete v novém okně

Sandsfjorden		mapa pod Preikestolen		cesta na Preikestolen
cesta na Preikestolen		Preikestolen		Preikestolen
Preikestolen		cesta z Preikestolen		cesta z Preikestolen
		Hogsfjorden